„Bohatý není ten, kdo má nejvíce, ale ten, kdo potřebuje nejméně“.

Tento citát jsme si vypůjčili z webových stránek osoby, s kterou bude následující rozhovor. Má sympatické názory, neuvěřitelnou vitalitu a neustále něco organizuje. Kde se to bere v bývalé člence československého reprezentačního horolezeckého týmu Boženě Nývltové?

Paní Nývltová, řekněte nám, kde se rodí takové typy lidí, jako jste Vy?

Všude, ale já jsem se narodila v Troskotovicích - okres Znojmo, nyní Brno – venkov v kraji vinic, vína a meruněk.

Myslíte, že prostředí, ve kterém se člověk narodí, již částečně předurčí jeho budoucí kroky?

Myslím, že spíše místo a prostředí, ve kterém vyrůstá a i možnosti, které jsou mu na cestě životem dávány. Ale vždy záleží na osobnosti, jestli a kterou možnost využije.

Nevypadáte na to, že byste seděla doma a vyšívala… Byla jste sportovně nadaná již od mládí, dělala jste nějaké sporty?

Zdání zřejmě klame, navyšívala, naháčkovala, napletla i našila jsem slušnou kupu všeho možného. Na expedici do Himalájí a vůbec do hor nezbylo, než si vše udělat samy. Pletly jsme si čepice, rukavice, šily péřové bundy, spacáky, larisové kalhoty, bundy, rukavice a pak i pro rodinu. Nyní ještě stále využívám třeba cestování vlakem i autobusem k háčkování vánočních ozdob. Život si se mnou malinko pohrál již od dětství. Neměla jsem moc možností sportovat, hlavní mojí náplní již od 8 let bylo starat se o mladší bratránky. Ale do školy jsme v zimě jezdili na lyžích, někdy místo vyučování šli lyžovat na sjezdovku a v létě hrát kopanou. To byl téměř celou moji školní docházku jediný sport.

Jak jste přišla poprvé do kontaktu s lezením po skalách a kolik Vám tehdy bylo?

Až v 16. letech jedna pracovní sobota byla v mém životě zlomová a osudová. Vytrucovala jsem si, že nemusím jet z internátu za povinnostmi domů. Naši tehdejší učitelé, manželé Slávikovi nás tenkrát vzali do skal na „lano“ a bylo to jasné. Skály a horolezení mi změnily život, daly mi možnost žít a prožívat krásný život.

Vybavujete si Vaše první pocity na stěně?

Nedají se slovy zcela vyjádřit, musí se to zažít. Herynek byla moje první skála a pak hned 5 na Mrňouse. Dřinu a zvědavost ve stěně vytřídá krásný pocit štěstí na vrcholu. Přesto, že se sem člověk vydrápe dodřený a pohmožděný, otevře se mu velký prostor, krásné rozhledy, pocit vítězství sám nad sebou a neskutečná radost. Nevadí ani to, že po slanění jsem navíc spálená na několika částech těla od lana. Osmičky na slaňování nám kamarádi svařili až později. Možnost vystoupit poprvé na vrchol, je jako první krůček batolete, následují další a další vrcholy skal i hor.

A pak už vás to nepustilo…?

Kdo se jednou zamiluje do lezení, skal, hor a přírody, tak už se v tom veze, nejde nejít, nejde přestat, uchvátí Vás to a nepustí. Je to droga, krásná droga. V momentě, kdy musíte z jakýchkoliv důvodů tuto činnost omezit, nebo přerušit, neuvěřitelně strádáte ….

Co rodiče, příbuzní, nebáli se o vás, přeci jenom je to docela nebezpečný sport?

Protože jsem začala lézt poměrně pozdě a z domova musela odejít poměrně brzy, rodiče i většina příbuzných se o mých výletech dozvěděla až po návratu z hor a v podstatě žádné podrobnosti, až s odstupem času. Pak už nebylo proč se bát, přesto myslím, že tenkrát jsem si nepřipouštěla, že by se měli bát, neptala jsem se na jejich pocity, ani se nesnažila se do jejich pocitů vžít. Já jsem se nebála. Nebála jsem se, ani po tom, když jsem si pádem ze skály zlomila dvě obratle a přežila volný pád 21 metrů, což mám asi nepřekonaný rekord.     

Jak dlouhá cesta vedla do ženského reprezentačního týmu a jak se Vám to vůbec povedlo?

Měla jsem obrovské štěstí, že jsem potkala ty správné lidi (Honzu a Vlaďku Slávikovi, Vláďu Škaroupku a další), kteří si všimli, že jsem pohybově nadaná a na skále se cítím jako doma. Upozornili na mě Jarku Vlčovou, která měla na starosti reprezentační družstvo žen. Jezdili jsme na soustředění do Vysokých Tater a po skalách v Československu. Jarka se snažila protlačit ženy, jako takové, přesto, že tenkrát to bylo všechno mnohem těžší a složitější. Navrhla mě na smíšený horolezecký zájezd do Dolomit a pak na další horolezecké zájezdy. Většinou se nám (dvojici žen, výstup ve smíšeném družstvu se nepočítal), podařilo vylézt na vrchol, který byl vyhodnocen, jako „Výstup roku“ a to byla vlastně vstupenka na další horolezecký zájezd. Takže přesto, že jsem nikdy nedostala devizový příslib, jezdila jsem a lezla, kam se pořádaly horolezecká zájezdy.

Kolik času jste trávila na stěnách skal?

Veškerý svůj volný čas v létě jsem trávila lezením ve skalách, nebo v horách (tam i v zimě) a také fyzické přípravě. O víkendech jsme lezli, v zimě lyžovali (běžky) a v týdnu po práci se věnovali různým pohybovým aktivitám, které byly přístupné a zvyšovaly fyzickou kondici.

Lezla jste na skály raději s muži nebo s ženami? A jaký je v tom rozdíl?

Ono to u mě bylo docela jedno, protože jsem většinou „vyváděla“ (lezla jako prvolezec). Když spolulezci věříte (což je nezbytné), tak není rozdíl s kým lezete. Ale lezla jsem víc s muži, neměla jsem v místě mého působení stálou horolezeckou parťačku.

Musí mít horolezec talent k lezení nebo se to dá naučit a natrénovat?

Jde o to, jestli člověk chce lézt jen pro svoji radost, nebo chce překonávat a zdolávat velké překážky (těžké cesty, vysoké hory). Myslím, že horolezec, který chce něco v horolezení dosáhnout,  musí být pohybově nadaný, protože někdy se leze skoro „nohama napřed“, ale hlavně se musí pro horolezení nadchnout. Lézt cesty na skalách do obtížnosti 3 – 4, v horách do 3, zvládne každý, kdo se nebojí. Mám mezi kamarády i tělesně postižené, kteří si lezou pro radost a potěšení.

A jaké by měl mít podle Vás charakterové vlastnosti, přeci jenom se dostáváte občas do kritických situací a můžete rozhodovat i o lidských životech?

Ano, na jedno lano se uvázat jedině se zodpovědným, spolehlivým, kamarádským, nesobeckým, psychicky odolným člověkem. Vždy mám ve svých rukou jeho život a on můj. Ale v mládí se o tom moc nepřemýšlí, když chcete lézt, tak lezete s tím, kdo se namane a je ochotný jít lézt v době, kdy právě můžete lézt Vy.

Určitě jste zažila spoustu příhod při lezení, povíte nám nějakou?

Hm, teď mě napadly Bezinky. Většina příhod je průšvihová a když ji přežijete, nikdy nezapomenete. Na horolezeckém zájezdě do tehdejšího Sovětského svazu jsem „vyfasovala“ jako spolulezkyni Dášu. Po vystoupení na Elbrus jsme celá parta odjela do oblasti Bezinek. Název vrcholu, na který jsme s Dášou šly si již nepamatuji. Ale byl to dvoudenní výstup, tedy se stanem,  spacáky a protože v ledu, také s nezbytnými kladivy a cepíny.  V první třetině stěny Dáša „zahodila“ kladivo (upadlo jí a po strmém ledu bylo v mžiku v nenávratnu). To je opravdu mrzuté. Ve druhé třetině tentýž den „zahodila“ cepín. A to už je velmi vážné, nebyl to jednoduchý výstup, nakonec jsme za něj dostali „Výstup roku“ a bez kladiva a cepínu je to zlé, mnohem těžší a nebezpečnější. V ledu a terénu, ve kterém jsme byly, se leze tak, že v jedné ruce kladivo, ve druhé cepín, slouží k vysekání stupu a jako chyt pro ruce. Skoby na jištění se zatloukají do ledu. Ke stavění stanu ve stěně je potřeba udělat kladivem a cepínem jakáž, takáž plošina a pak zatlouct do ledu skoby, k uchycení stanu. Vše jsme nakonec zvládly, vrchol vylezly, sestoupily, ale poslední kus ledovce k nouzové „chyži“ se mi Dáša sesypala – krize, nebylo ji čím pomoct, jídlo a pití došlo. Jako mrchu jsem ji vláčela za sebou a ten poslední kus byl skutečně nekonečný, síly dochází i mně, ale opět, jako již mnohdy při mně stojí všichni strážní andělé (i proto je také stále háčkuji a rozdávám), zvládám nás přiblížit na dohled a máme štěstí, že „chyža“ je momentálně obydlená a není mlha. Kluci nás vidí a přijdou na pomoc, opravdu už minutu po dvanácté. Uvaří nám čaj, dají najíst, nechají lehnout a topí. Do této doby mě nenapadá, že nám jde o život, protože, dokud musím, vydržím, to je můj velký dar a moje velké životní štěstí. Když jsme v bezpečí, ztrácím poslední síly i já, ale díky hochům se do rána zotavujeme a vracíme do tábora do stanu. A co by s námi bylo, kdyby byla mlha? Raděj nedomýšlet ….

Měl jsem teď připravenu otázku, jestli jste se někdy ocitla v horách v přímém ohrožení života a v této Vaší příhodě tomu tak již bylo. Hezky se to poslouchá, když víme, že to dopadne dobře. Povězte nám ještě jednu.

Skoro na každém soustředění a na každém horolezeckém zájezdě alespoň jednou se stane, že z nějaké situace vyváznete jen o vlásek. Jak jsem již řekla i přes veškeré zkušenosti, znalosti, vědomosti a dovednosti člověk nikdy nevymyslí všechny možné situace, kterým by měl předcházet. Bohudík neumřel nikdo v mé bezprostřední blízkosti, na druhém konci mého lana. Ale koho by napadlo, že se ztratí v Himalájích? Přesto, na poslední zastávce u zdejší čajovny, najednou zjišťuji, že jsem z naší party sama. Mobily neexistují. Rozhlížím se a v dáli vidím modré sudy. V tu chvíli mě nenapadá, že tak daleko naši být nemůžou. Na nic nečekám a skoro běžím, abych je co nejrychleji dohnala, přesto mně trvá přes 3 hodiny, než zjistím, že modré sudy nejsou naše, ale nějakých vodáků, kteří si to míří do Pokhary. Krve by se ve mně nedořezal, ale neváhám ani minutu a běžím zpět. Časová ztráta je obrovská, strach mě žene. Napadá mě pouze to, že máme všichni stejné boty a jdeme na tři dny pralesem. Podaří se mi najít náznaky stop (s jistotou to můžu říct, až nyní), směřující od vody. Jdu, běžím, když mi to terén umožňuje, ale kolik možností nechání otisku stop je v lese, natož v pralese? Cesta už dávno není, i náznak pěšiny se ztrácí a já místo, abych se těšila a obdivovala orchideje a prales vůbec, mám nos přilepený skoro na zemi, jak se snažím najít jakoukoliv čerstvou stopu (třeba jen čerstvě přelomený list, nebo zlomenou liánu adt.. Cokoliv, co by mohlo napovědět, že tam dnes někdo šel. Ještě nyní, když na to vzpomenu, mně chodí mráz po zádech. Nedovede si nikdo představit, jaké štěstí a radost jsem prožívala, když jsem už skoro za tmy narazila na náš stanový tábor. Prozřetelně jej naši postavili v místě, kterým procházeli, neuhli ani o kousek vedle. Nenašla bych je. Ten kámen ze srdce nespadl jenom mně, ale i Dině, vedoucí expedice. Ztratit nejmladšího člena expedice, který neumí anglicky (ona by mně i angličtina v pralese byla k ničemu, ale …) a ještě v pralese, je jistá ztráta. Věřím, že jsem minimálně Dině zkazila celý den. Omlouvám se.

Je dnešní lezení po skalách bezpečnější, než dříve? Liší se v něčem?

Na tuto otázku už nedokážu věrohodně odpovědět. Postavili jsme si rodinný domek a pořídili dva syny. Nepochopení ze strany nejbližších a osobní zodpovědnost mně nedovolila si jít sobecky za svými zájmy. Přestala jsem proto lézt, ale zcela určitě je dnes mnohem snazší sehnat kvalitní výzbroj a kvalitní, funkční výstroj, což my jsme neměli. Byli jsme rádi za hliníkové karabiny a pružná lana z východního Německa, která se při pádu protáhla jako guma. Ostatní materiál jsme sháněli složitě ze západu, prostřednictvím kamarádů. Vzhledem k výzbroji a výstroji může být lezení dnes bezpečnější, ale vždy to záleží hlavně na osobnosti horolezce. Chci říct, že můžu mít tisíckrát bezpečnější smyci, nebo karabinu (lezecký materiál), ale není mně to nic platné, když je umístím při jištění na špatné místo, nebo špatně odhadnu terén, ve kterém lezu, nebo něco podcením – stává se to osudné. Teď, nebo před před 40. lety. Bohužel umírají i staří, zkušení a dobří horolezci.

Nyní, když už bych se mohla do skal vrátit (děti už mě až tak nepotřebují), jsem si na kole zlikvidovala koleno. Ale nesedím doma a nebrečím nad rozlitým mlékem, dělám, co dělat můžu a jak dělat můžu.

Díky lezení jste poznala hodně zemí, kde všude jste byla?

Kromě skalních oblastí bývalých socialistických států jako jsou Bulharsko a Německo, jsem do roku 1980 byla také v Dolomitech v Itálii, v Alpách v Rakousku, Švýcarsku, v Mongolském Altaji, na Kavkaze a v Himalájích.

Jaké místo Vás nejvíce okouzlilo a naopak jaké vyloženě zklamalo, kam už byste se nechtěla podívat?

Učarovaly mně Himálaje svými fantastickými velikány, ale i hory jako takové a čím vyšší, tím lepší. Jsou to krasavci, před kterými musí mít člověk respekt. Nezklamalo mě vůbec nic, vše beru jako poznání a stále mám co objevovat a poznávat. Ve zbytku života se jistě nestihnu podívat všude, kam bych ještě chtěla, doženu to v příštím životě ...

Co považujete za svůj největší úspěch, na co jste nejvíce pyšná?

Víte, když o tom tak přemýšlím – sedmitisícovka (Manáslu 7157m), která mně dovolila, abych na její vrchol v roce 1980 vystoupila, byl a zůstane pro mě obrovský úspěch, zkušenost a zážitek. Ale myslím, že ne menší úspěch a zcela určitě mnohem a mnohem větší úsilí jsem vynaložila na výchovu dvou synů. Ano jsem hrdá i na své bezproblémové syny, kteří mě stáli mnohá odříkání.

Litujete něčeho, když se ohlédnete zpět, udělala byste dnes něco jinak?

Litovat nemám čeho, přestože jsem se na každém rozcestí života nerozhodla úplně nejlíp, ale měla jsem a mám obrovské štěstí, že jsem potkala a potkávám srdečné, kamarádské a hodné lidi, kteří mi otevřeli cestu ke kráse, radosti a lásce k přírodě a k životu. Díky všem ...

A nyní se přenesme do současnosti. Na svých stránkách Zima na náchodsku o.s. (http://zimananachodsku.wz.cz) organizujete různé akce a zájezdy. Udělejte si teď malou reklamu a povězte nám, co všechno je možné prožít s Boženou Nývltovou a občanským sdružením Zimy na náchodsku?

Všechny akce jsou uskutečňovány v přátelském duchu bezvadných, tolerantních, kamarádských lidí.  Zažíváme a prožíváme nepředvídatelné a neopakovatelné situace, operativně řešené.

Poslední víkend v prosinci, prodloužený od středy začínáme lyžařskou sezónu "Prvním namazáním" v Krkonoších a pokračujeme každou sobotu výlety na běžkách. Na vzdálenější kopečky, jako jsou Jeseníky, Vysočina, Jizerky, Jizerky z Polské strany a celý hřeben Krkonoš jezdíme autobusem na jednodenní přejezdy. Vždy připravuji kratší a delší trasu, aby si každý mohl vybrat dle momentální kondice.

Na příští rok je opět připraveno dostatek zájezdů cyklo i pěších a námořní plavba na jachtě.

Za zmínku určitě stojí cyklo zájezd do Dolomit, ale i cyklo zájezd kolem Labe a Českosaské Švýcarsko, nebo Jeseníky a i plavba na jachtě budou zajímavé. Trasy a tůry mám vždy připraveny kratší a delší.

Kompletní kalendář akcí průběžně doplňovaný s podrobnějším popisem je ve stránkách Zimy na náchodsku o.s. viz výše. Pojeďte to s námi zkusit. Přistoupit lze kdekoliv po směru jízdy.

Jací lidé a jakého věku se nejčastěji účastní Vašich akcí?

Hrstka horolezců a turistů, kteří jezdili Zimu na náchodsku od jejího vzniku, pár jejich potomků a nově přichozivší lyžaři, cyklisté a turisté. Pár lidí dělá všechny pohybové aktivity, někdo jen lyžuje, jiný se zúčastňuje jen pěších akcí, nebo cyklo akcí. Nejmladší účastnici jsou necelé 2 roky (již s námi byla letos 2 x) máme i dva školáky do 15 let a Kubovi je 84 let, věk tedy nerozhoduje. Rozhoduje chuť, zvídavost a nadšení pro tu, kterou akci a aktivitu. Průměr jsou spíše starší lidé, ale schopní.

Jak by měli být fyzicky připraveni ti, co by se chtěli případně také zúčastnit. Musí třeba umět lézt po skalách, mít naježděno na kole nebo naběháno na běžkách určitý počet kilometrů….?

Žádná velká průprava není potřeba, pokud člověk nechodí pěšky pouze 100 m do hospody pro cigarety. Veškeré akce, tedy i pěší a cyklo připravuji vždy pro „Rychlíky“ a „Pomalouše“. Každý si vybere, jestli potřebuje pěšky naběhat 20 a více km a ještě vše prohlédnout, nebo mu stačí kolem 10. km a v klidu si užívá přírodní krásy, nasává příjemnou atmosféru společnosti a vychutnává vše krásné. Totéž platí o cyklo zájezdech – někdo najezdí i 100 a více km v těžkém terénu a někomu stačí do 50 km, aby byl spokojen. O lezení už není řeči, ale takové umění chodit v horském terénu není vůbec k zahození. Potvrdili by to všichni loňští účastníci Vysokých Tater, kteří po řetězech přelezli zasněžené Priečne sedlo. A to ve Vysokých Tatrách byli někteří poprvé, což mně potvrdilo pořekadlo, že když se chce, jde vše. Na běžkách to chce trochu umět.

Pomalu se blíží zima, Vaše stránky se jmenují Zima na náchodsku, znamená to, že máte raději sníh? Už se těšíte, až zase napadne a budete moc nazout běžky?

Zima na náchodsku, jak se dočtete na stránkách, byla založená horolezcem Vláďou Škaroupkou před 37. lety. Nedovolila jsem její přejmenování. V minulém roce se Zima na náchodsku, vzhledem k zákonům, stala občanským sdružením. Může tedy přijímat dary a používat je na svoji činnost, tudíž i na zájezdy. Členem se může stát kdokoliv. Původně, do 29. ročníku, byla Zima na náchodsku kalendářem pouze lyžařských akcí. Já mám tu čest v této činnosti již osmý rok pokračovat. A nebyla bych to ani já, abych něco nepřidala, proto od jara pokračujeme cyklo a pěšími akcemi. Máme tedy činnost celý rok.

Přesto jsem asi víc zimní člověk. Nyní si sice vychutnávám krásný podzim, ale taková pocukrovaná příroda, stříbrně se třpitící pláň s panenskou vrstvou prašanu a lehkým mrazíkem - to prostě nemá chybu. A ledoví a zasněžení velikáni? Těším se do Krkonoš na První namazání, které začíná dýchat zimní atmosférou.

Mohla byste na závěr doporučit pro naše výletníky nějaké zajímavé místo u nás, které stojí za návštěvu?

Nechcete po mně, abych určila jedno místo, když naše republika je jeden skvost. Skutečně od východu k západu, ať se podíváte kamkoliv je se na co dívat, co obdivovat. A mnohdy máme krásné místo za humny, jen jej nevidíme. Ale dobře Adršpašsko – Teplické skály. Národní přírodní rezervace od roku 1933. Nádherné přírodní útvary, jezírko a počátek mého krásného života. Určitě za zhlédnutí stojí.

Paní Nývltová, fototuristika.cz děkuje za rozhovor a ať se Vám daří.

I já Vám děkuji za pěkné vzpomínky do minulosti, díky Vám osvěžené.
Přeji Vám krásné pohodové dny a někdy třeba na viděnou ...